Pokud netušíte, co to diferák je, tak můžete být šťastní. Pro ty, kteří tuší nebo již měli tu čest se s ním potkat, tam ji určitě dají za pravdu, že není o co stát.
Pro ty neznalé se pokusím o malé vysvětlení pojmu. Především je nutné, aby člověk, který diferák chce poznat na vlastní kůži byl studentem Fakulty strojního inženýrství (FSI) na VUT v Brně. Dále je nutné, aby měl alespoň bakalářské vzdělání a to buď v profesním oboru na oné fakultě a nebo bakaláře z jakékoliv jiné školy. Třetí podmínkou je odhodlání pokračovat na FSI v navazujícím magisterském studiu, tedy získat titul Ing. Pokud člověk tyto podmínky splňuje, je mu před studiem vlastního oboru postavena do cesty tlustá a vysoká betonová zeď, které se říká vyrovnávací, resp. diferenční ročník. V tomto ročníku je výběr největších chuťovek základního studia, čili Best Of FSI a oficiálně slouží k „doplnění teoretických znalostí“ studenta. Neoficiálně k vyhození tak třetiny studentů.
V následujícím textu bych chtěl přiblížit moje postřehy ze studia tohoto ročníku a ukázat, že diferák udělat jde, i když s notnou dávkou štěstí, které jsem asi měl. Předem ale upozorňuji, že nejsem žádný šprt ani nadmíru nadaný student. Pokud by to totiž byla pravda, za rok bych končil doktorské studium na FEKTu nebo už 2 roky pracoval. Osud to zařídil tak, že jsem na FSI, i když moje koníčky jsou povětšinou na elektřinu a snažím se alespoň tady dokončit školu, resp. je to moje poslední šance v prezenčním studiu. Pak už by přišly šílené poplatky za studium, zdravotní po 26 letech (to stejně platit budu) apod. Je to dobrá motivace, doporučuji zažít a pokud jdete do nějakého prváku už potřetí tak naordinovat preventivně. Lidi, co udělali VŠ za 5 let to moc dobře nepochopí, ostatní určitě už teď ví, že VŠ není o znalostech, ale o lidech a štěstí. Já jsem se nikdy neuměl moc učit a už vůbec ne mechanicky. Střední školu jsem docela proflákal, resp. zabýval jsem se svými koníčky, např. kreslení plošných spojů ve výuce apod. Veškeré následné problémy jsem řešil improvizací a to včetně reparátu z matematiky. S odstupem času však mohu panu Metelkovi poděkovat, protože od té doby mi diferenciální počet nedělá žádný problém. Maturita byla poté improvizací ještě větší, nicméně výsledek byl druhý nejlepší ve třídě – já na to nehrál, ale potěšilo to. Poté přišel elektrotechnický půlrok strávený většinu času v Indigu, Terči a K2-701, posléze dva roky vysokoškoláka-mazáka následovaný cimrmanovským úkrokem stranou – přechod na strojárnu. Tam jsem poznal spoustu fajn lidí, někteří s podobným osudem jako já, hodně jsme si pomáhali a společně jsme zvládli bakaláře. Za to jim jsem vděčný, protože sám bych to zvládat hodně těžce. Tady jsem poznal, že nejde o školu, nejde o náročnost, jde o kolektiv, který na FEKTu nebyl. Tímto bych ukončil povídání o sobě, snad už tušíte, že nejsem žádný expert, takže následující postřehy můžete brát i trochu vážně.
Prázdniny před diferákem
Z toho ročníku jsem měl respekt už od začátku. Kamarád mého spolubydlícího díky dynamice skončil a lidí s podobným osudem jsem znal více. O prázdninách jsem si tedy sedl k počítači, prošel si sylaby jednotlivých předmětů a vytiskl si dostupné materiály do Fyziky II, do Matematiky III. Vezl jsem toho do Brna poměrně dost. Řekl jsem si, že budu chodit na všechno. Sám jsem tomu moc nevěřil, ale co bych pro klid duše neudělal.
Struktura a vlastnosti materiálu
Přednášející: Tomáš Podrábský
Cvičení: Josef Zapletal
Z tohoto předmětu jsem měl docela strach, protože moje rozlišitelnost v oblasti materiálů je železo, dřevo, umělá hmota apod.
Tento předmět je o tom, že člověk musí pravidelně docházet do cvičení, které plní jakousi roli laboratoří. V nich vyučující vždycky něco přednesl, poté se nějak v rychlosti vypracovával protokol, který se stejně musel dodělat doma. Tyto protokoly jsem udělal snad dva, ostatní jsem okopíroval od ostatních, protože jsem tomu vážně nerozuměl. Pro strojaře je to sranda, ale pro mě tedy ne. V rámci cvičení se psaly 2 písemky. Na tu první jsme si sehnali zhruba zadání a z toho jsem se pak pokusil něco naučit a to stylem, že jsem si pořádně přečetl zadání protokolů a vypracované protokoly z předchozích cvičení. Součástí té písemky byl i diagram Fe-Fe3C, ten jsem se naučil zpaměti. Z té písemky jsem dostal B a vůbec jsem nechápal, jak já můžu dostat lepší známku než strojaři, co se hrabou v železe už od kočárku. Potěšilo to. Druhá písemka byla podobná s tím rozdílem, že cvičící hrál mrtvého brouka. On byl sám so sobě dosti flegmatický, ale tentokrát to dohnal do extrému. Písemku jsem z poloviny opsal z taháku a od sousedů. Dal mě Ačko, což sice moc netěšilo, ale o známky nejde, alespoň v tomto případě. Zápočet jsem dostal.
Na přednášky jsem nechodil, resp. byl jsem jen na jedné, protože Podrábský si zřejmě myslel, že v lavicích sedí profíci na materiály a já řeči jeho kmene vůbec nerozuměl. Nicméně problém tohoto předmětu byl v tom, že ho bylo nutné, stejně jako matematiku udělat, jinak by na mě čekal úřad práce. Sehnal jsem si tedy přednášky od jeho kolegy Pacala a začal jsem se látku učit. Spolužák Zdeněk Koch vypracoval skvělou miniverzi těchto přednášek a já se to učil všude kde to šlo (doma, kolej, vlak, autobus) a to už od začátku prosince. Poté se mi podařilo sehnat skutečné a aktuální přednášky přímo od Podrábského a opsal jsem si je vlastní rukou, protože on chtěl, aby každý, kdo přijde na zkoušku měl vlastní rukou psané přednášky. Tím jsem se i něco málo naučil.
Zkoušku jsem dělal 22.12.2005, čili v den svých narozenin a jednalo se o předtermín. Šli tam převážně experti na materiály a já. Zadal tuším 4 otázky a tak jsem napsal všechno co jsem věděl, co jsem někde četl a snažil jsem se tam nacpat i nějaké souvislosti. Dobré bylo, že v čase, kdy jsme psali ty otázky, tak ještě zkoušel nějaké lidi, co obor materiálů studují a padly tam i nějaké částečné odpovědi na otázky, co jsem měl vypracovat. Toho jsem maximálně využil. Poté nás vyhnali ven, písemky opravil a následovala druhá část o které jsem vůbec netušil, že bude. Chtěl popsat nějaké slitiny hliníku. Jsem netušil. Následovala ústní část, kde jsem víceméně mlčel. Dostal jsem ale za D.
Zapletala hodnotím jako skvělého cvičícího pro ty lidi, kteří si to chtějí jen odsedět. On to sice umí, ale látku podává tak nutným způsobem, že jsem usínal. Holt je to hanácké flegmoš.
Podrábský je plný impulzivní energie, snaží se komunikovat, ptát se lidí na přednáškách. Vysvětluje ale látku dosti neorganizovaně a chaoticky, tedy alespoň z mého pohledu člověka, který neví wo co go. Proto jsem na ně raději nechodil.
Matematika III.
Vyučující přednášky i cvičení: Radek Nechvátal
Matematika je předmět, který bylo nutné udělat každopádně, protože bez něj vyhazují okamžitě. Jedná se o předmět, kde se z jedné poloviny probírají řady, určuje se konvergence, typy jednotlivých řad. Pokud se na to člověk podívá z nadhledu, jedná se o algoritmizovatelnou látku, čili se dají vytvořit postupy jak na to. Druhou polovinou jsou diferenciální rovnice a soustavy diferenciálních rovnic. Opět se z toho dají vyzobat postupy, čili to není zase tak „analogová“ matematika. K dispozici jsou skripta, kde jsou víceméně popsány postupy při řešení jednotlivých příkladů a je možné se z nich připravit na zkoušku. Během semestru jsme psali 2 písemky, jedna byla na řady a druhá na diferenciální rovnice. Když se tyto písemky spojily, vznikla kostra zkouškové písemky. Vzory jsou k dispozici na stránkách Čermáka, tj. garanta tohoto předmětu. Nejvíce času jsem strávil opakováním si derivací, integrálů a poté studováním postupů při řešení příkladů. Vlastní výpočet se povětšinou omezovat na plus, mínus, krát, děleno a sem tam derivace. Čili nic těžkého to není, ale doteď nechápu, co jsem vlastně počítal.
Zkoušku jsem si zapsal na 2.1.2006, čili hned po Silvestru. Matematika je přednější, tak jsem se vybodnul na oslavy nového roku a asi 5 dní koukal do příkladů, počítal a počítal. Součástí zkoušky byla teoretická část, tu jsem stáhnul někde z KolejNetu a upravil do tahákové podoby. To se naučit dalo dost blbě. Zkoušku jsem udělal na první pokus a dostal jsem C. Nicméně jsem poté zjistil, že se ten tahák rozšířil a Nechvátal si toho všiml, protože lidi to opsali natvrdo a za správnost neručím. Pravda je, že jsem ho ani nepotřeboval, protože ty otázky byly celkem logické a když člověk uměl počítat ty příklady, tak věděl i odpovědi na teorii.
Nechvátala hodnotím jako fajn člověka, který sice zkoušku nedá zadarmo, ale je férový a příjemný. Byl jsem na 12-ti cvičeních a 2 přednáškách. Semestr měl 13 týdnů.
Fyzika II
Vyučující přednášky i cvičení: Miloslav Ohlídal
Laboratoře: Radomír Malina
Fyzika II je volným pokračováním Fyziky I, kterou jsem ale na FSI nedělal, protože jsem si ji jako jednu z mála zkoušek nechal uznat z svého studia na FETKu, což bylo dobře, protože fyziku nemám vůbec rád.
Tento předmět je založen na elektromagnetismu, čili od začátku do konce jsou to jen náboje, cívky, odpuzuje-přitahuje, síly vyvozené působením procházejícího proudu apod. Cvičení se jede podle HRW, to je taková sada 5-ti knížek o fyzice, v podstatě stačí jen jeden díly. Tuto knížku se mi podařilo sehnat nascanovanou a poté se objevila i jako vektor, čili pro tisk ideální. Celý kurz měl jasně daná pravidla. Ve cvičeních mohl člověk získat 21 bodů a to ze 3 písemek, které se ve cvičení psali. Dalších 9 bodů bylo za laboratoře. Tedy celkem 30bodů. Na prvním cvičení rozdal seznam příkladů, které je vhodné si spočítat. Některé z nich se počítali u tabule, ostatní byly na úvaze studenta. Já jsem si je počítal, snažil jsem se o co největší preciznost, aby se z toho poté dalo učit. Snad i díky tomu se mě podařilo ze 2 písemek urvat 10 bodů, tedy minimum pro to, aby mi Ohlídal dal zápočet. Třetí písemku jsem tedy psát nemusel a ani nepsal, protože jsem řešil jiné problémy v jiných předmětech. Nutno podotknout, že někteří lidi neměli 10 bodů ani po třech písemkách, což byl pak problém, protože Ohlídal nedal žádnou šanci na opravu. Takže jediné řešení je pořádně se připravit na cvičení a nespoléhat na náhodu.
Laboratoře byly asi o tom, že tam člověk musel přijít, odsedět si to a příště přinést protokol. Nějakou přípravu jsme tam moc neřešili a protokoly jsem dělal až na poslední chvíli. Resp. dělali jsme to tak 3-4 lidi a ostatní to okopírovali, často i s chybami (překlepy apod..). Radek Malina to bral sportovně a zřejmě si nechtěl přidělávat práci s buzerací lidí, co jsou ve škole oficiálně už 4. rok. Plný počet asi nikdo nedostal, ale pohybovalo se to na horním konci bodové škály.
Zkoušku jsem si zapsal na 10.1.2006. Součástí zkoušky byl test, kde mohl člověk získat 20 bodů. Jednalo se o 10 otázek s 5 odpověďmi. Za správnou se 2 body přičetly, za špatnou 1 odečetl. Drsný systém. Naštěstí bylo na webu fakulty ke stažení asi 60 verzí tohoto testu, takže jsem se to naučil za 2 dny snad úplně zpaměti. Na zkoušce jsem z něj dostal 17 bodů, tedy jedna otázka špatně a jedna nezodpovězena. Na písemnou část jsem se učil pouze tak, že jsem si komplet propočítal všechny příklady ze cvičení. Na víc nezbyl čas. No výsledek zkoušky byl ten, že mi k Ečku chybělo 0.5 bodu, slovy půl bodu. Nebyl jsem sám, podobně to měl ještě jeden student. Ohlídal nám tedy dal šanci v tom, že si nás posadil vedle sebe a každému zadal jistý teoretický okruh. Já dostal Coloumbův zákon a měl jsem psát co vím. Byl jsem děsně nervózní a tak jsem tam napsal jen pár krávovin, resp. věcí, co jsem bezpečně věděl. Poté následoval 20-ti minutový pohovor, kdy ze mě nervozita už opadla, protože jsem se do jisté míry smířil s dalším termínem. Začal jsem tedy poměrně značně improvizovat a sledovat reakce Ohlídala. Podařilo se mi rozhovor směrovat tam, kde jsem něco věděl a po tom, když jsem mu řekl, že mě učil on a že jsem měl 10 bodů z písemek už po druhé písemce, tzn. že jsem na to nekašlal, tak povolil a nakonec mi to E dal.
Ohlídala považuji za velmi chytrého člověka, nicméně by asi neměl ztrácet svůj potenciál se studenty. Má totiž představu takovou, že fyzika studenty baví a že vše hned chápu k dokonalosti. Pro většinu z nich je to ale jen nutné zlo a pak jsou na Ohlídala naštvaní, že po nich chce, aby chápali fyzikální podstatu. Nevím jaké byly další termíny, jak se ke studentům choval, ale podle mě to bylo pouze důsledné dodržování stanovených pravidel. Já proti němu nic nemám, protože mě klidně mohl vyhodit hned a ne se mnou 20 minut ztrácet čas.
Byl jsem na 12-ti cvičeních, 3 přednáškách do poloviny a vynechal jsem jedny laboratoře.
Hydromechanika
Přednášky: Simona Fialová
Cvičení: Jan Říhák
Hydromechaniku jsem měl celkem rád. Je to předmět, kde se dá dozvěděl mnoho zajímavého a hlavně to má i uplatnění v běžném životě. Resp. vysvětluje to některé děje a to mě dosti zajímalo. Přednášky vedla úplně poprvé Simona Fialová, což je mladá a sebevědomá zaměstnankyně Energetického ústavu. Měla takovou energii a elán, že byla schopná za přednášku popsat několik tabulí samými odvozeními, které jsou v postatě k ničemu, ale prý to být muselo. Byl jsem na 2 přednáškách, víc jsem psychicky nevydržel. Perličkou je, že je absolventkou Střední zdravotnické školy. Docela zajímavá hra osudu.
Cvičení byla rozdělena na 3 části, první část byla na téma hydrostatický tlak na 100 způsobů, čili stačilo si pamatovat pár vzorců a bylo vystaráno. Druhá část byla na hydrodynamiku, kterou jsem na cvičeních moc nepochopil a písemku ve cvičeních jsem psal na konci semestru znovu, kde se cvičící projevil jako chápající nedávnostudent a poradil, takže se mi to s pomocí i ostatních lidí podařilo uválet tak, že jsem zápočet dostal. Třetí část byla praktická a 2x jsme byli v laboratořích, kde se cosi měřilo. Na výsledné protokoly se nikdo moc nedíval, je možné, že tam nějaké chybky byly. Celkově jsem z cvičení vylezl ve stavu, kdy jsem neměl šanci zkoušku udělat.
Zapsal jsem se na 19.1. a hned po fyzice jsem začal rámcově zjišťovat, co bude na zkoušce potřeba. Příklady byly poměrně jednoduché, v podstatě aplikace Bernouliho rovnice a nějakých vztahů na určení tření v potrubí. Stáhnul jsem si všechny možné materiály, vytisknul a začal počítat. Pomohli mi i někteří spolužáci, kteří mi vysvětlili nějaké principy. Simona ovšem dávala před vlastními příklady vstupní test. Seskupili jsme tedy otázky co se vyskytli na předcházejících termínech a snažil jsem se je vypracovat, sám a bez pomoci. Touto intenzivní přípravou jsem strávil celý týden a bylo to v podstatě učení od nuly. Hydrostatika totiž nestačila. Zkoušku jsem dal za E, bylo to jen tak tak, protože jsem spletl jeden příklad a v testu se objevily nové otázky, na které jsem nebyl připraven.
Kdybych měl teď Hydromechaniku dělat znovu, tak bych se snažil co nejvíce pochopit na cvičeních a na zkoušku se naučil jen test, což je otázka 1 dne.
Simona Fialová je férová zkoušející, ale nedá nic zadarmo, je potřeba umět.
Dynamika
Přednášející: Karel Pellant
Cvičící: Pavel Zezula
Dynamika je jedním z předmětů, kde štěstí na termín a zadání je vším. Jedná se o poměrně náročný předmět mechaniky těles, konkrétně části zabývající se pohybem a analýzou pohybů. Jednoduše řečeno, jedná se o počítání příkladů, kde se něco hýbe nebo kmitá a je potřeba určit, kam až se to bude hýbat nebo jak dlouho kmitat. U Karla Pellanta je známo, že je to člověk, který o svém oboru ví hodně, ale jeho přednášky jsou silně zmatené a pro nezasvěcené takřka nepochopitelné. Chodilo tam hodně lidí, já se byl podívat na jedné a vzdal jsem to. Kdo studoval bakaláře na FSI, tak musel projít předmětem Technická mechanika II., což je předmět, který je téměř shodný s tím, co je v Dynamice. Možná je toho víc na přednáškách, ale to opravdu nevím. Nicméně všechny informace, které jsem v Dynamice potřeboval, jsem čerpal z přednášek Eduarda Malenovského, který vyučoval Technickou mechaniku. Od Pellanta jsem nepoužil téměř nic.
Na cvičení jsem se nijak zvláště nepřipravoval a taky to dopadlo tak, že jsem v první písemce dostal 4 body z 20 možných. Abych dostal, zápočet, musel jsem v následující písemce dostat 16 bodů z 20-ti, což se mi zdálo dosti nereálné a tak jsem představu o úspěšném složení tohoto předmětu už vzdával. Nicméně mi to nedalo a přistihl jsem se, že kudy chodím, tudy myslím na Dynamiku. Šel jsem nakoupit, čekám na autobus, v hlavě řeším příklad dynamický příklad, to samé ve vlaku, před spaním. Dynamika mě začala pronásledovat. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím a začal si opakovat příklady a počítat. V té době se měla psát další písemka z Fyziky, kterou jsem vzdal, protože jsem ji psát nemusel a raději řešil Dynamiku. Nakonec přálo štěstí a podařilo se mi i s pomocí spolužáků sedících okolo těch 16 bodů pošéfovat a zápočet jsem dostal.
Na zkoušku jsem se už moc neučil, protože podle výsledků, jaké měli na pohled chytří lidi to vypadalo na pěkný masakr. Jeden příklad na kmity, druhý na uvolnění nebo redukci a třetí nějaký špek. Den před zkouškou jsme se několik lidí sešli na takovém malém doučko, kde se probralo detailní řešení příkladu pomocí redukce a kmitání. Více se nestihlo a večer jsem se na to už nepodíval, protože jsem toho měl už plné zuby, jen jsem si vytisknul tahák na vstupní test, který někdo vypracoval. V den zkoušky jsme si posedali do středo-zadní části učebny, začali řešit první příklad na metodu redukce. K mé smůle si mě Pellant všiml, že se otáčím a posadil mě do první lavice, přímo před něj, což jsem považoval za KO. Nicméně příklad na redukci jsem měl už rozřešený a k finálnímu výsledku stačilo jen trochu poupravit. Druhý příklad na kmitání jsem opsal z hlavy, tedy hardcopy z předešlého doučka, jen jsem poměnil parametry podle zadané geometrie a třetí příklad byl, ačkoliv většinou dával nějaký špek, obyčejný pohyb popsatelný rovnicí F=m*a a řešitelný i bez integrace. Poté odešel písemky opravit a následně každému vysvětloval chyby a lidi, co to měli nerozhodně poslal do lavice ještě s nějakým jiným příkladem. Mě naštěstí ne a okolo půl páté jsem dostal D a šel jsem ze školy. V tomto termínu to dalo docela hodně lidí – štěstí na termín.
Spáchal Walda 2008 - Datum: